Podstata křestanské modlitby

V létě minulého roku probíhala v polském katolickém časopisu Ty­godnik Powszechny zajímavá diskuse, jejímž tématem se stala ­ modlitba. Také jsem se do ní zapojil. Otázky, které během diskuse vypluly na povrch, mi dodnes vrtají hlavou. Vždyť přece modlitba je přímo klíčovou otázkou křesťanství; od ní se odvíjí i kvalita života jednotlivých křesťanů. Všechny ty přednášky a konference o modlitbě, jichž jsem se v minulosti účastnil, mi nikdy neposkytly ­ ať už pro tuto diskusi nebo pro můj osobní život modlitby ­ dostatečnou odpověd na všechny otázky. Někde uvnitř jsem cítil, že se nedotýkají oné nejhlubší podstaty. Modlitba je nepochybně rozhovorem, dialogem s Bohem, voláním k němu, setrváváním před ním, uvažováním o Bohu, touhou po něm... To všechno je pravda. Ale přicházejí  okamžiky, kdy má věřící dojem, že modlitba ničím z tohoto není, že je pouhou prázdnotou, mlčením Boha, trýzní, tápáním v temnotě, přesným opakem všech ideálních představ o modlitbě. Přesto nelze tvrdit, že se o modlitbu nejedná.

Když jsem si kdysi s kýmsi povídal o modlitbě, uvědomil jsem si naprosto nečekanou věc, která ve mně nějakou dobu určitě někde zrála, ale musel jsem se setkat s problémy právě tohoto člověka, aby mé skryté myšlenky vypluly na povrch. Žasl jsem tedy sám nad sebou, když jsem mu vysvětloval, že modlitba fakticky znamená ztrátu času pro Boha. A že můj čas není nic jiného než můj život.  Modlitba je tedy ve své nejhlubší  podstatě promarnovaním času pro Boha, je vlastně smrtí. Tendy jsem si také uvědomil, proč se většina lidí opravdové modlitbě vyhýbá, proč ji odsouvá na okraj svého života, proč modlitby mnoha lidí jsou jaksi mimovolně naplněny roztržitostí, a tudíž útěkem od jádra modlitby. Každý se  přece instinktivně vyhýbá smrti i tomu, co mu ji vědomě nebo podvědomě připomíná. Právě zde tkví jádro našich problémů s modlitbou. Nikdo nechce ztrácet čas, nikdo nechce ztrácet život, nikomu se nechce umírat. Někdo namítne, že je to jen plané filozofování. Vždyť ale přece každý z nás zastává nějakou filozofii; neli přímo tu odbornou, pak určitě tu, která je pro každého snad ještě důležitější ­ filozofii životní. Proč tedy nikdo nechce ztrácet čas? Přece proto, že nechce ztratit život. Svůj čas ochotně věnujeme tomu, co náš život obohacuje, zpestřuje, popřípadě stimuluje. Tehdy se nenudíme, nerozptylujeme, před ničím neutíkáme, ba naopak, chtělo by se nám zvolat: „Zadržte ten okamžik!" To někdy prožíváme i v modlitbě. Avšak každý, kdo se modlí, dobře ví, že takový stav není nikdy napořád, spíš je tu a tam.

Křesťanská modlitba, podobně jako všechno ostatní v křesťanství, má charakter paschy. Křesťanská pascha, to je Ježíš Kristus přecházející ze smrti do života. Konkrétní význam tohoto slova je „přejití". Bez účasti na této skutečnosti se nelze stát opravdovým křesťanem. Stojíme pak někde na pokraji křesťanství a jen bědujeme. Bědujeme nad vlastní nedokonalostí, nebo naopak nad přehnanými nároky či vnitřními zábranami. Hledáme různé recepty, techniky, strategie, které nám mají pomoci a zajisté i pomáhají, ale jen do určité meze. A to do chvíle, než nás smrt ynovu vydesí a mz pověsíme všechnz ty nové techniky na hřebík a začneme jen tak klouzat po povrchu. To se týká zejména těch, kdo se pravidelně účastní společných modliteb, tudíž mužů a žen žijících v různých řeholích, kongregacích či hnutích. Konečně každá z tzv. škol modlitby či spirituality nás dříve nebo později přivádí k okraji propasti, do níž se musíme vrhnout. Ježíšův paradoxní ožadavek: „Kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho..." (Lk 9,24), se týká zejména onoho základního úkolu křesťana, jímž je modlitba.

Zde je krása křesťanské modlitby i její nesmírná náročnost. Dokud totiž nepociťujeme ono ubývání života, dokud nám modlitba přináší viditelné či přímo hmatatelné účinky, nemáme s ní větší problémy. Měli bychom si však uvědomit, že taková modlitba se příliš neliší od modlitby pohanské, neboť jejím prostřednictvím v zásadě hledáme jen vlastní uspokojení a pomáháme si přitom Bohem. Je to křik Syrofeničanky, aby Ježíš uzdravil její dceru, křik, který Ježíš jako by neslyšel, i když byl tak hlasitý, že dokonce zneklidňoval jeho učedníky. Když u ní Ježíš nakonec nalézá víru, uzdravuje její dceru. O jakou víru tedy šlo prvotní církvi, když zaznamenala tuto evangelijní perikopu? V raném křesťanství jde především o víru, která se rozhořela v srdci apoštola Jana, když se sklonil k prázdnému hrobu, o víru ve zmrtvýchvstání. Právě ta­ková víra je nosnou strukturou křesťanské modlitby. Proto se také zralá křesťanská modlitba neustále konfrontuje s umíráním, svůj život do rukou Páně a z jeho rukou jej získáváme zase zpět, podobni Kristu, který říká: „Nikdo mi ho (život) nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc (život) dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce" (Jan 10, 18). V tomto příkazu Otce, který je láskou, spočívá Kristova moc i moc jeho modlitby. On dává svůj život do rukou Otcových a přijímá jej zpět silou vzájemné lásky, a tudíž v Duchu svatém. Křesťanská modlitba je tedy účastí na dynamice vnitřního života Trojice, kde se už nepočítá mé „já", ale počítá se Otec a Ježíš v „Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit..." (Řím 8, 26). Udivuje, že samotné Boží slovo hovoří o naší neschopnosti modlit se. Svatý Pavel byl rozhodně člověkem modlitby, mystikem, a přesto formuloval tato slova. Tedy i on, jako každý jiný křesťan, prožil chvíle, kdy se nedokázal modlit. Tato neschopnost, nevědomost, jak se modlit, tvoří podstatu křesťanské modlitby. (Nikoli náhodou jedno z klasických děl věnovaných modlitbě nese titul „Oblak nevědění".) Není to však žádná tragédie, anebo jinak: je to tragédie, podobná Kristovu kříži. Nevědět, neumět, nemít kde čerpat...Samozřejmě, člověk nemá kde čerpat aby se modlil jako křesťan. Odkud totiž má vzít život, 'aby jej ztratil? Kde je onen zdroj života? Duch svatý, zosobněná Otcova láska k Synu a Syna k Otci to je jediný zdroj života. Z něho se člověk zrodil a rodí stále, zvláštním způsobem pak v modlitbě. „Sám Duch se za nás přimlouvá vzde­chy které nelze vyjádřit" (Řím 8,26). Inspirovaný text říká, že nikoli Duch svatý skrze člověka nebo člověk v Duchu svatém, ale sám Duch... Co tím chce apo­štol říci? To, že teprve když se modlíme s vědomím své absolutní neschopnosti, otevírá se nám přístup k Boží přirozenosti. Naše bezradnost se může stát také branou: není to pozoruhodné? To je jen další paradox křesťanství a konkrétní vyjádření Pavlova: „když jsem slabý, právě tehdy jsem silný". Tvar slova „přimlouvat se" hyperentynchanei ­ je zde neobvyklý, jedná se o Pavlův neologismus. Apoštol nepoužívá jiný pojem, třebaže v náboženské terminologii starých Řeků je jich dost. Avšak ani jeden z nich dostatečně nevystihuje podstatu. Pavel tedy tvoří slovo nové a doplňuje předponu hyper„nad všechnu míru". Ona přímluva Ducha nad všechnu míru se uskutečňuje skrze „nevyslovitelné vzdechy". To je nevyslovitelnost vnitřní lásky Trojice, jejímž jediným slovem je Syn. Skrze lidskou slabost, neschopnost, nevědomost, jak se modlit, lze tedy vystoupit na nejvyšší vrcholy křesťanské modlitby, stejně jako skrze slabost a smrtelná zranění na kříži přešel Ježíš k Otci a získal nový, nesmrtelný život. Tak je tomu i u křesťana, který se modlí.

Tímto způsobem chápaná křesťanská modlitba vrhá zcela nové světlo na různé modlitební techniky a metody. Všechny musí selhat, aby nás mohl uchvátit Duch svatý. A čím dřív selžou, tím lépe. Někdo se zeptá, jsou li nám vůbec potřebné, když senakonec stejné neosvědčí. Ale stejně by mohla být nastolena otázka, nač dar jazyků, když to nejdůležitější a nejúchvatnější stejně vyslovit nelze. Jako dar jazyků totiž nakonec přivádí k poodhalení nevyslovitelného, tak i modlitební techniky a metody mohou přivést ke skutečnosti modlitební paseky, k odevzdání vlastního života do Božích rukou, abychom jej tak mohli opět získat. V křesťanské modlitbě jsou všechny techniky a metody relativní a jejich obměňování v určitém stádiu už nemůže přinést nic nového. Bylo by to asi tak, jako kdybychom se domnívali, že se nám přecházením z jednoho jazyka do druhého podaří vyjádřit nevyslovitelné. Což vůbec neznamená, že by nebylo dobré rozumět různým modlitebním metodám nebo jazykům.

Důležitější však je, abychom nezapomínali, že technika nebo metoda netvoří (jako je tomu např. v

meditaci Dálného východu) podstatu křesťanské modlitby. Tak jako starozákonní ustanovení (viz Řím 6,7), dokonce horlivě zachovávaná, sama o sobě nevedou k ospravedlnění a ke spáse, stejně i techniky a metody modlitby, které jsou jsou svým způsobem také určitým souborem zásad, nevedou k cíli křesťanské modlitby. Naproti tomu jedno i druhé nám umožňuje, abychom poznali svou vlastní zraněnost a otevřeli své nitro Spasiteli, který je naší Paschou.

Dr. Stanisław Łucarz SJ

Autor je ředitelem institutu filozofie na Akadémii Ignatianum v Krakově, kde také přednáší dějiny patristické filozofie.

Přeložil: J. Šubrt

Příloha Katolického Týdeníku, Perspektivy, 2001, (Únor) 2.